Syn číslo 4 zbortil celý můj výchovný systém. Kdykoliv jsem ho pochválil, byl rád. Vychutnával si každou pochvalu. Časem se na nich stal dokonce závislí. Chtěl pochvalu za každý nalezený kamínek, za každé vyrobené hovínko i za každý vyčištěný zub. Naopak, když byl pokárán, zatvrdil se, trucoval. Kupříkladu dělal vše proto, aby zákaz sledování večerníčku se přenesl také na další den, nejlépe celý týden. Když dostal na zadek, domáhal se dalšího tělesného trestu. Souběžně s tím se domáhal vlastního prostoru. Ten nesmí  nikdo používat. Jen on. Když je oběd, má svou židli, nikdo s ní nesmí pohnout, nikdo na ni nesmí sednout. Obědvá se vždy ve stejný čas – a to na minutu přesně. Na sedačce má svůj důlek. Na jeho postel si nesmí nikdo sednout, jeho hrnku s pitím se nesmí nikdo dotknout. Začali jsme mu říkat Můj přítel Mank. Později jsme mu začali říkat Sheldon. Je jiný.

Bylo jasné,

že už do školky nepůjde. Do státní nepůjde. Do soukromé, …no to bychom mohlizkusit. Na štěstí v našem malém městečku je více soukromých škol. Všechnyjsou však buď Lesní nebo Montessori. Prostě školka s přidanou hodnotou. Dolesní školky dávat dítě, které je neohrabané nám přišlo divné. Naopak, chytrédítě a Montessori, to nám přišlo jako báječné řešení.

Ooooch jak

jsme se mýlili. Jak jsme byli s ženou bláhoví, že Montessori může být prochytré děti vhodnou alternativou ke státní školce? Totiž hned první den….